Tak to bývalo kdysi. Ještě před nějakými sto lety psal Jirásek do své divadelní známé divadelní hry: „Tady pozor, paní kněžno! Tu jsou kameny a zde je mokřina:“ Nebo tak nějak to bylo. No, řekněme si na rovinu, slušný člověk, natož kněžna, neleze do kamenů a mokřin, že? A už vůbec ne v noci jen proto, aby naštvala mlynáře.

Zanedbané panství

Nemluvě o tom, kdyby se kněžna starala pořádně o své panství, tak by se k zámečku nešlo jakousi kamenitou cestičkou, ale měla by tam zřízenou pěknou širokou cestu pro kočár, nebo alespoň pěší stezku vysypanou bílým pískem, přes vodu by byly postaveny roztomilé můstky a všechny by měly nerezová zábradlí. Jednak proto, aby u té vody nechytly rez, jednak proto, aby se od leštěného povrchu krásně odrážel každý paprsek měsíčního svitu. Pokud by tam tedy nebylo zavedeno elektrické, nebo alespoň plynové osvětlení pomocí pouličních (nebo spíš polesních) lamp.